MYŠLENKA..

Nestačí pouze uvědomění a lítost nad zdevastovanou přírodou..
Když jsem viděla skutečný rozsah devastace přírody na Sumatře, druhém největším ostrově Indonésie, rozhodla jsem se jednat: Podpořit výkup pozemků (převážně plantáží), které jsou následně vráceny pralesu a chráněny protipytláckou hlídkou. Je krásné na vlastní oči vidět přeměnu bývalých plantáží v sekudnární prales, kam se vrací již tolik ohrožení tygři, orangutani, sloni, giboni, makakové, zoborožci a mnoho dalších druhů zvířat. Díky patří neziskové organizaci Prales dětem, která se vším začala v roce 2009. Nyní spolku pomáhá několik stovek dobrovolníků, a tak si může dovolit zaměstnávat místní obyvatele jako protipytlácké komando, udržovat a rozšiřovat rezervaci Green Life navazující na NP Gunung Leuser, monitorovat nejen navracející se zvířata, ale také pytláky a následně je zatýkat. Jak to vím tak jistě? Byla jsem tam. Poznala jsem jako dobrovolník život v pralese, bažinách, na řece a také na koráli obklopených ostrovech v Pulau Banyak. Tam se nejen čistí plasty zavalené pláže a koráli, ale také chrání želví kladiště před pytláky. Pouhé tři týdny života mi ukázaly, jak moc je tato práce důležitá. To proto se pomalu vzdaluji od konzumního stylu života a podporuji spolek nejen svou přítomností, ale také tím co mě baví a zároveň může pomoci. Totiž focením. Nejsem profesionální fotograf, ale snažím se zachytit pravdu, sílu, lásku, křehkost, lítost, zkrátka život takový, jaký je, a jak nejlépe to dovedu. Budu ráda, pokud se nás podobných sejde více, a tím se bude neustále rozrůstat nabídka, stejně tak jako rezervace Green Life, která do roku 2017 vrátila pralesu 107,3 ha. Cílem je alespoň 800 ha, proto budu ráda, když se připojíte ať koupí obrazů, nebo samotného certifikátu o koupi 1 aru pralesa.

Pokud budete chtít lépe přesvědčit, přijeďte se podívat přímo na místo. :-)
Více informací o projeku Green Life, Blue Life, Tygří komando, NEPZ a dalčích aktivitách spolku Prales dětem, nalezneta na stránkách www.pralesdetem.cz


Pralesy, aneb jak jde čas..
Pralesy, aneb jak jde čas..

FAKTA

Každou hodinu se ve světě vykácí deštný prales o rozloze větší než 300 fotbalových hřišť!

Za posledních 30 let člověk stačil zlikvidovat 80 % deštných pralesů na zemi!

Denně je ze světa sprovoděno mezi 50-150 druhy  živočichů a to nadobro!

Orangutan sumaterský je jedním z nejohroženějších druhů na světě. Žijí pouze na Sumatře v NP Gunung Loeser a je jich už jen cca 2000 kusů.

91 % deštných pralesů je likvidováno kvůli chovu dobytka a jeho výživě - nikoho nenabádám k veganství :-).

Ročně se do oceánů dostane více než 8000 tun plastů!

Více čísel raději nebudu zmiňovat, chceme si přeci jen zachovat naději na záchranu planety, která nám dává život!


Palma olejná kam jen oko dohlédne..
Palma olejná kam jen oko dohlédne..

NAŠE ČINNOST

Cílem projektu je především ochrana divoké přírody jako takové. Proto se zabýváme rozšířením chráněného území výkupem a obnovou pralesa. Nejen tato území jsou střežena protipytláckou hlídkou a fotopastmi díky kterým se již několikrát podařilo usvědčit pytláky, ale které nám také neustále zajišťují přehled o pohybujících se zvířatech v rezervaci. Dále se zabýváme vzděláváním místních dětí, které se v tygřím domě učí angličtinu a jsou vedené k ochraně přírody. Vzdělávací program funguje i v Čechách a na Slovensku (více na stránkách NEPZ.cz). Pod naší ochranou je i ostrov Bangkaru, kde se dohlíží na bezpečnost karet obrovských při kladení vajíček. Bohužel se musíme také zabývat čištěním ostrovů v souostroví Pulau Banyak, kde se hromadí nánosy plastového odpadu. Nyní začínáme budovat další chráněné území v Sngkilu mezi řekou a oceánem, kde se též vyskytuje mnoho ohrožených tvorů, jako třeba krokodýli mořští, buvoli vodní, tygři sumaterší a mnoho dalších. Na tuto oblast se obzvláště těším. Jak vidíte, je toho opravdu hodně. Zatím má rezervace ve vlastnictví 92,5 ha, v plánu je ale minimálně 800 ha, proto je vítána jakákoliv podpora. 


Sumatra mýma očima..

V červnu 2017 jsem se vydala na Sumatru jako dobrovolník, nejen kvůli tolik očekávanému dobrodružství, ale také abych se přesvědčila, jestli projekt Prales dětem je opravdu takový jaký jsem doufala.

Asi už je vám jasné, k jakému závěru jsem došla.. :-)
Pobyt pro mě byl jedním velkým a silným zážitkem, který započal již cestou z Medanu do rezervaci nejbližší vesničky Batu Katak kam jsme dorazili za tmy a putovali s čelovkami do neznáma přes dlouhý a houpající se most, potůčky mezi palmami (později jsem zjistila, že se jedná o palmu olejnou..) až jsme došli k Tygřímu domu. Ten slouží jako základna, kancelář, sklad a také jako učebna místních dětí, kde se učí angličtinu a jsou vedené k ochraně přírody. Až ráno jsem viděla tu krásnou přírodu a čirou řeku Berkail, která zároveň byla koupelnou. Ten den probíhala výuka místních dětí, což mě naprosto dojalo. Když vidíte ten zájem, nadšení, spolupráci, péči jednoho o druhého, zkrátka vše co už se bohužel u nás moc nevidí. Vesnice mi učarovala, lidé tak skromní a laskaví, energie která tam působí se nedá slovy popsat. Bohužel každá mince má dvě strany.. V takovém ráji ještě více bije do očí to neskutečné množství odpadků, plastů převážně. Ta nevědomost místních lidí a nezájem státu o nějaké řešení. My, bílí lidé z civilizovaného světa jsme jim ukázali ten zázrak. Plast! Používají ho všude na všechno a jsou na to pyšní, protože mají pocit, že se přiblížili našemu "pokročilému" stylu života. Není to smutné? Nikdo už jim totiž neřekl, že plast se na rozdíl od banánových listů a kokosových skořápek nerozloží. Že když ho hodí do řeky, doputuje do oceánu a stane se jeho součástí. Součástí ryb, které my tady zase zkonzumujeme. Také jim nikdo neřekl, že když budou své odpadky pálit před domem, ničí jim to ovzduší a pak umírají okolo 50 let na respirační onemocnění.. Stejně tak jim nikdo neřekl, co s nimi bude, až zmizí deštné pralesy a po pár generacích palmy olejné, která prales úspěšně nahrazuje i ta palma. Zůstane jen poušť neschopná života. Co bude s nimi? Co bude s námi? Co bude s těmi zvířaty, rostlinami a vůbec s planetou? Záměrně nepoužívám slovo naší planetou, protože není naše!
Tak zase zpátky k příběhu.. :-) Následující den jsme se vyzbrojili dlouhými rukávy, podkolenkami, postříkali repelenty, nazuli kopačky, nandali batohy se vším co následujících 14 dní budeme potřebovat a vyrazili jsme zhruba na 3 hodinovou cestu do tábora. Cesta necesta vedla přes palmovou plantáž, kaučukovou plantáž a pak už konečně přes řeku, prales a národní park, kde jsme poprvé zjistili jak chutná řeka! Je to neuvěřitelný pocit, když pijete vodu ve které zároveň plavete. Tábor byl také moc milé překvapení, přírodní chatky na kůlech s moskytiérami, latrína s krásným výhledem, koupelna s vířivkou a sprchou (potok, samozřejmě), kuchyně se vším potřebným a jídelna. V té se odehrávaly společné chvíle, kde se nejen podávaly vždy vynikající veganské pokrmy co jsme si sami připravovali, ale i jsme povídali, plánovali, fylozofovali,  polemizovali, kreslili, četli, vzájemně se masírovali a tak různě.. První týden byla naše polovina dobrovolníků v kempu 2. Nebylo důležité v jakém kempu jsme sídlili, protože jsme každý den putovali pralesem ať za sběrem záběrů z fotopastí, nebo prosekávat stezky protipytlácké hlídce, či do vesnice pro zásoby.. Denně nás čekala nová dobrodružství, která přichází třeba i cestou na toaletu či do koupelny. Všude přítomný život a síla vám stále připomínají vaši maličkost. Zároveň poznáváte sami sebe, limity/nelimity, zkrátka vnímáte vše kolem vás mnohem intenzivněji.
Třetí den jsme vyrazili s plnými batohy na dvoudenní výpravu, abychom vysekali místo pro nový strážní kemp v údolí slonů. Přelezete dva hřebeny hor ve velice kluzkém terénu, sklouznete se v bouřce pralesem dolů k řece a vidíte to nádherné místo.. Bývalá banánová plantáž byla před půl rokem vykoupena a teď už v ní znovu bují vegetace. Malou část mezi pitným potokem a řekou Sekelam jsme vysekali mačetami a sekáči, abychom zde založili třetí kemp jako zázemí pro protipytláckou hlídku. Ta bude území střežit a zajistí tak ochranu nejen slonům, kteří jsou zvyklí chodit se sem napájet. Zpět po dvou velice náročných, ale krásných dnech jsme se vrátili do našeho tábora už jinou cestou. Ta vedla přes několik řek a potoků, které jsme brodili a vždy nám voda dodala sil na další putování v tropickém klimatu. Také jsme prošli několik plantáží banánů, kaučuků a palmy olejné. Řeknu vám, není to vůbec pěkný pohled. Pozemky vypálené plameny, nebo kyselinou. V okolí každé plantáže odpadky.. Ale má to i své výhody. Každý takový pohled mě vždy utvrdí, jak je důležitá činnost této organizace.
Jeden den jsem ráda zůstala v táboře spolu se Simonkou, aby si mé tělo trochu oddechlo od náročných obchůzek. Připravovaly jsme jídlo pro zbytek skupiny, natíraly chatky pryskyřicí a zbyl čas i na knížku a příjemné povídání.
Další výprava mířila do jeskyně nedaleko vesnice Batu Katak. Vesničku jsme procházeli s překvapením jak od posledně ožila. Bylo to tím, že při první návštěvě bylo období ramadánu a teď byl druhý den po jeho skončení. Vesnice se naplnila stánky s jídlem a oblečením, spoustou návštěvníků z okolních vesnic a měst, protože řeka Berkail láká ke splouvání na raftech, spíše duších lany svázaných k sobě..
Cestou do jeskyně jsme měli velké štěstí. Potkali jsme ve větvích rodinku černých gibonů a táké jsme se mohli poměřit s poupětem zmijovce, který kvete jednou za 7 let. Poobědvali jsme na mělčině v korytu potoka a vyrazili ke vchodu do jeskyně, před kterým nám došel humor. N achvilku :-) Nasadili jsme čelovky a vrhli se do tmy vodou, která nám místy sahala až po prsa. Vzhledem k tomu, že jsme byli obeznámeni s výskytem kobry královské, krajty, pavouků a netopýrů, pohybovali jsme se celkem obezřetně. Já samozřejmě s fotákem vpředu, co kdybychom něco potkali..  Nakonec hlavním zážitkem byly neuvěřitelné miliony let staré krápníky, tisíce netopýrů nad hlavou a raci. Had bohužel žádný. Putovali jsme takhle zhruba asi hodinu a půl, jeskyně je totiž přes kilometr dlouhá. Na konci jsme se vyplazili ven jílovitým tunelem a musím uznat, že jsem se opravdu ráda nadýchla čerstvého vzduchu. Přeci jen ti netopýři někde kálet musejí.  Další tři hodiny jsme putovali pralesem zpátky do tábora a cestou nás popohánělo hluboké hřmění blížící se bouřky. Každý večer je největší úlevou, když se vyzujete z mokrých kopaček, umyjete se v řece a převléknete do suchého oblečení. To je člověk hned zase jako nový.
Další den ráno jsem si přivstala a vydala se nedaleko kempu za úsvitu plna očekávání že spatřím orangutany. Bohužel marně, alespoň jsem tak mohla pozorovat přelétající zoborožce a mlhu stoupající mezi stromy. Když člověk sedí uprostřed toho všeho sám, je to velice zvláštní pocit. Nikdy totiž nejsme sami..
Po návratu z vyhlídky na mě čekala na stole snídaně v podobě rýžové kaše s rozinkami, kokosovým cukrem, kakaem, skořicí a ananasem. Krásná to rána..  Pak už došlo na balení se z tábora číslo 2, kde jsme s bratránkem Kubou vyklidili naši chatku a opustili tak i  dva spolubydlící potkany. Cesta do kempu 1 trvá zhruba 40 minut a vede přes pár uklouzaných kopečků a korytem potoka, kde je možné s trochou štěstí potkat vydry nebo želvy. Od cedule značící území Green life stoupáte po 132 schodech až do tábora, který je uprostřed sekundárního pralesa v kopcích od kud je možné pozorovat neskutečné východy slunce, opice pojídající fíky, nebo přelétající zoborožce. Koupelna a také zdroj pitné vody jsou dalších 132 schodů pod táborem. Pak si člověk dobře rozmyslí, jestli cestou do "sprchy" na něco nezapomněl. :-) Ani tento týden nebyla o zážitky nouze. Setkala jsem se se štírem, kudlankou nábožnou, spoustou nádherných motýlů a slyšela jsem orangutany. Byli jsme kontrolovat fotopasti, cestou nám Ali (patron projektu a předseda Yayasan hutan untuk anak) ukazoval léčivé rostliny a učil nás je používat. Také jsme si vyslechli pár zajímavých příběhů o setkáních s divokými zvířaty, nebo o životech místních lidí. Čas velice rychle utekl a mě se naskytla možnost připojit se ke Zbyňovi (jediný trvale žijící Čech v pralese, správce rezervace a nepostradatelný koordinátor protipytláckého komanda) abychom společně vyrazili klást fotopasti podél řeky v Singkilu. Je to část Acehu, která byla v roce 2011 velice silně zasažena vlnou Tsunami a zmizelo tak ze světa mnoho vesnic. Po té už krajina nebude nikdy jako dřív, vznikla zde spousta bažin a mokřadů, které jsou také nepostradatelnou součástí ekosystému. Pro mě to byl asi nejsilnější zážitek. Od setkání s místními lidmi, přes bláznivého kapitána lodi Jacka až po setkání se s krokodýly, varany, buvoly, volavkami, ledňáčkem nebo dětim lovícími v řece poustevníky. A když jsme přijeli po řece až do místa kde se vlévá do oceánu a mění se z hnědé barvy na tyrkysovou! Páni! Hned jsem musela do těch vln skočit. Poprvé jsem viděla oceán a ještě z místa, kde nepotkáte ani stopu člověka.. Až na ty vyplavené plasty. :-(                                                                   Po dvou dnech strávených na řece a v bažinách jsme se na čerstvě koupeném motorovém člunu vydali na 2 hodinovou cestu přes oceán. Jak to už v Indonésii chodí, čas nehraje příliž velkou roli, proto jsme se na cestu vydali těsně před setměním. Dvě bouře které se k nám blížily nám poslaly do cesty obrovské vlny, což cestě dodalo na dramatičnosti. Ale nebála jsem se, věřila jsem kapitánovi a kochala se svítícím planktonem okolo lodě. Zhruba kilometr od ostrova jsme museli hodně zpomalit a svítit baterkou na cestu, jelikož jsme se ocitli mezi korálovými útesy. To byla nádhera! V noci pozorovat z lodi tu spoustu ryb a korálů pod sebou.. Když jsme celí mokří vytáhli loď na břeh ostrova Sikandag, neměla jsem vůbec tušení v jakém ráji jsem se ocitla. To zjištění přišlo až ráno, když jsem se probudila v chatce na pláži od kud místo řvoucích cikád bylo slyšet jen šplouchání vln. Z chatky jsem viděla jen bílý písek, kokosové palmy a průzračný oceán. Vždycky jsem si myslela, že ty fotografie v kalendářích musejí být upravované, ale tady není co upravovat. Sikandang je naším zázemím v souostroví Pulau Banyak, kde žije jen jeden člověk Rius a jeho čtyři psi. Rius je podobně jako Ali také naším patronem, pomáhá nám se zásobováním, komunikací s úřady a jsou na něho psané pozemky Blue Life (oceánská část projektu). Na ostrovech jsem strávila krásné tři dni, kde se mi ucelily myšlenky a já už věděla, že tam nejsem naposledy. S tímhle pocitem se mi opouštěli lidi z projektu a ta místa o něco snadněji. Cestovala jsem na vlastní pěst, jelikož jsem odlétala o den dříve než ostatní. Rius mě vysadil na ostrově Balay od kud jsem putovala sedm hodin na malé dřevěné nákladní lodi přes oceán zpět do Singkilu. Jen já, Holandňanka Sabina a pět mladých muslimských kluků. Cesta byla báječná a opět plná zážitků. Když jsme se při západu slunce a úplňku měsíce dostali k pevnině, kluci vyhodili kotvu, vypli motor a zavelili ať se s nimi jdeme koupat do obrovských vln. Chvíli jsme váhaly, jelikož nám bylo vysvětleno, že v části Acehu jsou striktní Muslimové a tak se nesmí odhalovat ani kotníky. No dlouho ale ne. :-) Skočily jsme do plavek a až do tmy jsme dováděly ve vlnách. Pak kluci rozdělali ještě oheň a další hodinu jsme seděli a vychutnávali tu atmosféru. V přístavu na mě už 5 hodin čekal řidič a když jsem se mu omlouvala za zpoždění, odpověděl s úsměvem, že je to normální.. Cesta do Medanu a den tam strávený už tolik mystický nebyl. Je to obrovská rána, když z takového ráje přijedete do města plného aut, motorek a náklaďáků vozící palmu olejnou všemi směry, mezitím pobíhají slepice, kočky, děti a tak různě. U každého domu je ohniště, aby každý večer mohli lidé zapálit svou plastovou hromádku. Žádné dopravní prostředky nemají katalizátory a tak si dovedete asi představit kvalitu ovzduší v takovém městě. Jsem sice kuřák, ale v Medanu jsem vůbec neměla potřebu si zapálit. Jeden den mi úplně stačil. Vyspala jsem se na hotelu a vyrazila na letiště. Od té doby už to nebylo nikterak zajímavé. Z Medanu do Singapuru pak Frankfurt a hurá do Prahy kde už mě vyhlížela mamka s mojí Tosí holčičkou Keiko. Ani týden, ani měsíc ani dva, mi nestačily na navrácení se do reality běžného života o který jsem si uvědomila že až tolik zase nestojím. Na místo toho jsem se rozhodla zbavit se závazků v podobě hypotéky a domu, ukončit pracovní poměr a koupit si letenku zpátky do pralesa kam se vrátím v prosinci a po zaučení se budu věnovat nově příchozím dobrovolníkům s kterými se budou budovat nová útočiště a opečovávat rezervaci. Samozřejmě se už nemohu dočkat na další putování s foťákem v ruce a až vám budu moci nabídnout další snímky. Myslím, že jsem se rozepsala více než bylo v plánu. 

Děkuji Vám za zájem a přeji co nejpestřejší život plný zážitků, lásky a aktivních, tvůrčích a pozitivních myšlenek - ostatní už přijde samo!

Aneta Tonzarová

Tygří dům
Tygří dům
Při výuce..
Při výuce..
Koupelna
Koupelna